OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Novoroční předsevzetí kupodivu nevzala za své, a tak máme po letech čekání a odříkání opět hudební žně z oblasti odkud by je málokdo čekal – z Čech. Hnutí ve svědomí hudebníků nemá mezí, protože hned z kraje roku se mezi obecenstvo rozlétly kotoučky dokonce tří kapel, které považuji na vkusně metalovém poli za stěžejní. Pražské CRUEL, PERSONAL SIGNED od Lerryho ze SCENERY a DIRTY GAME.
Jest ironií osudu, že se takřka všichni hudebníci jmenovaných kapel pohybují na scéně víc než dekádu, ale kapely samotné vydávají debuty. Konkrétně základ DIRTY GAME tvoří torzo českých PESSIMIST alias DEATH revivalu. Dá se tedy tušit, že nepůjde o hudební trivku. Nutno říct, že hudba DIRTY GAME s oběma jmenovanými, až na pár detailů, moc podobnosti nepobrala. DIRTY GAME totiž hrají…erm. Ano to je pro kapelu bezpochyby nejuspokojivější hodnocení. Když se novinář rozpačitě pohupuje nad hudebními škatulkami nevěda kam by je (za)hodil. Přestože nejde o kdovíjakou hudební extravaganci, nenapadá mě jediná kapela, ke které bych DIRTY GAME přirovnal. Hudebním základem je zcela určitě metal. Odtud dál je to už drobínek komplikované. Temnější charakter hudby a celkové ladění naznačuje undergroundové kořeny. Řemeslná zručnost a rozvážná střednětempá povaha by zase ukazovaly směrem k propracovanějšímu heavy stylu. Muzikantské dovednosti se jednoznačně řadí k progresi. Přesto se zdráhám označit kapelu za progresivní. Hudba na „Flame Of Loneliness“ totiž zdařile balancuje mezi srozumitelností a technickou propracovaností. Lidově řečeno: je znát, že na to kluci mají, ale nemusí mít za každou cenu všechny doby lichý. Což je z mého pohledu jen a jen dobře.
Není ovšem dobré hudby bez dobrého zpěváka (dobře, teď trochu kecám, ale potřeboval jsem nějakej moudře vypadající bonmot na uvození odstavce). A Doldy je tak dobrej, že mu prostě musím věnovat séparé odstavec. Tenhle sympatickej maník mě doslova uhranul loni v létě na MORu svým suverénním a vyspělým, jakožto i bavičským projevem. Stejně jako hudba DIRTY GAME i jejich pěvec je na scéně ojedinělým jevem. V jeho hlase je znát odlesky bohů Kiskeho, LaBrieho s trochou Dia, ale hlavně Petra Dolénka (ne fakt to není ten ze superstar – tenhle je hezčí a líp zpívá). Svérázný a kvalitní zpěv, jakých se na naší ani zahraniční scéně mnoho nevidí. Zvláštní je, že ačkoli se zdá, že Petr sám tíhne do vzletných výšek a čistých precizních vokálních ploch, vlastní hudba kapely ho spíše táhne do hloubek. Což je poněkud opačný postup, než se obvykle aplikuje. Normálně se nutí zpěvák, který mnohdy ani nemá takové hlasové možnosti, zpívat v roztodivně podivných falzetech. DIRTY GAME naopak svému andělu permanentně lámou křídla v rozletu. Ale ne že by to tolik vadilo. Doldy zpívá dobře i ve středních a nižších polohách. Jediné, co mi vadí, je chrochtání po vzoru severské odrhovací moderny. Ne že by se do hudby nehodilo, ale od skutečného zpěváka působí rozpačitě až směšně. Chrochtat ano, ale někým kdo na to má cvičený hlas.
Takže si to shrneme. Metal s precizním muzikantským i vokálním obsazením, co si jde víceméně vlastní cestou a čerpá podle potřeby vlivy jak z extrémního, tak melodického, což zdařile mixuje do kombinace obojího. Celkově zní trošku zvláštně a to i vzhledem k produkci, o níž se rozhodně nedá říct, že by byla špatná, ale ani ne tradiční. Čekal bych čistější zvuk kytar a čitelnější basu. Na zvuk alba jsem si musel zkrátka trochu zvykat. Hudebně je materiál vyrovnaný, až na to, že spolu jednotlivé skladby dost splývají. Neškodilo by zařadit nějakou větší vypalovačku na začátek a trošku víc to rozsekat akustickými a klavírními preludii. Klávesák je šikulka, takže třeba i něco jako orchestr. Kladně hodnotím i fakt, že nejde o koncertní samizdat a na album jde narazit přinejmenším ve speciálkách.
Jestli se vám už zvedá kufr ze všech těch drýmtyjátr revivalů, kteří víc než hudbu připomínají generátory not a koncertně nepředvádějí hudbu, ale sport a přesto si rádi užijete kvalitní, s nadhledem udělanou muziku, jestli v sobě cítíte vnitřní hudební vývoj, ale nechcete „hevík“ hodit ještě tak docela z okna, máte v podobě DIRTY GAME jedinečnou šanci.
8,5 / 10
Petr Dolének
- zpěv
Petr Voháňka
- kytary
Jiří Markvart
- klávesy
Martin Voděra
- bicí
Hosté
Lukáš Varaja
- basa
Petr Tuháček
- kytara
1. Intor
2. Empty Vision
3. Time to pay
4. Never Thought
5. Here I am
6. Dirty Game
7. Loosing my Soul
8. I can´t wait
Flame of Loneliness (2008)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Music i-POT Records
Stopáž: 42:10
Produkce: Láďa Křížek, Jiří Markvart
Studio: Kreyson, Alma
Ačkoli DIRTY GAME nevystupují ze zástupu tuzemských heavy metalových kapel, které "hrají jako...", přesto jsou příjemnou změnou. V tom smyslu, že vliv technického heavy metalu po způsobu šéfkuchařů SYMPHONY X či DREAM THEATER servírují celkem jistou rukou a s chutí, která nemá nepříjemně silnou zatuchlinu českého blátíčka. Solidní zvuk, solidně zvládnutá instrumentace, solidní vokál někde mezi obstarožní speedovou vypjatostí a modernějším projevem a la Russell Allen / Tom S. Englund (byť frázování a výslovnost ho srážejí a nesedí mi ani výšky). Hudba je kvalitní, na české poměry příjemně sebejistá, poslouchatelná bez úsměšků, ale z mého pohledu trpí nevyhraněností. Je to pořád kapela, která zní trochu jako někdo jiný, což alespoň mně brání překročit chladný odstup a pocítit z hudby DIRTY GAME nějaké emoce. Z mého pohledu je tohle kapitální rozdíl mezí cruelím "Ekvilibriem" a "Flame Of Loneliness". Hodnocení tedy "pouze" nadprůměrné.
No narozdíl vod Louži mám docela jasno v tom, k čemu to přirovnat: SYMPHONY X a dokazuje to mimojiné i "Inferno (Unleash The Fire)" riff v titulní písni kapely. Částečně taky k současné tváři DREAM THEATER (bez virtuózních křečí, které zde naštěstí nejsou - nefungujou už ani u DT a zde by nefungovaly tuplem). Tzn. heavy metalová muzika, která si z progresivní škatule bere už jen jakousi adult-oriented sofistikovanost. Kapela vyčnívá nad standard jednoznačně díky (na české poměry) naprosto famóznímu zpěvákovi. Kdo má rád "chytrý heavy metal" - např. ve stylu poslední řadovky SYMPHONY X - musí být s touto deskou zákonitě spokojen. Mě osobně to baví a když to poslouchám, rozhodně ne s tim, že chci podpořit český kluky.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.